Rozhovory & debaty
Ukrajina? Nacisti, runy SS, glorifikace Bandery. Historička mluví bez cenzury
Marta Havryshko rozkrývá to, o čem se nemluví: symbolika SS v armádě, apologetika nacismu a přepisování historie.
Historička Marta Havryshko v rozhovoru pro The Burning Archive podrobně popisuje své zkušenosti a postřehy týkající se války na Ukrajině a vzestupu etnonacionalismu a krajně pravicového extremismu v zemi. Havryshko zdůrazňuje, že její znalost válek a genocid ji bezprostředně po začátku ruské invaze vedla k myšlence uprchnout z Ukrajiny. Havryshko, která se specializuje na holocaust, antisemitismus, východoevropskou historii, sexuální násilí, paměťovou politiku a násilný krajně pravicový etnonacionalismus na Ukrajině, sdílí, že v době invaze se vracela do Kyjeva, aby nastoupila na pozici ředitelky výzkumného institutu v památníku holocaustu Babyn Jar. Měla mnoho plánů na vzdělávací a akademické projekty zaměřené na holocaust na ukrajinských univerzitách, plánovala knižní série a prezentace o holocaustu ve východní Evropě. Tyto plány však byly zmařeny Putinovým projevem, který pro ni znamenal začátek velké války.
Její první myšlenky se přitom podobaly úvahám ukrajinských židovských žen, které zažily německý útok na Sovětský svaz v roce 1941, a týkaly se ochrany rodiny a rozhodnutí, zda zůstat a bojovat, nebo uprchnout. Nakonec se rozhodla odjet se svým devítiletým synem přes Polsko a poté působila na výzkumných institutech v Hamburku a na Basilejské univerzitě, kde přednášela o válce na Ukrajině a genderových aspektech války. V současnosti působí jako výzkumná pracovnice na Clark University, kde vyučuje kurzy o antisemitismu, rasismu, východní Evropě a sexuálním násilí ve válce a genocidě, včetně holocaustu, a pokračuje ve práci na své knize o sexuálním násilí během holocaustu na Ukrajině. Kromě toho se zabývá i současnou rusko-ukrajinskou válkou, genderovými aspekty této války a vývojem krajně pravicového hnutí a etnického nacionalismu na Ukrajině.
Havryshko vysvětluje, že tento vzestup je silně spjat s dědictvím ukrajinského nacionalistického hnutí z druhé světové války. Současná krajně pravicová hnutí, jako je například hnutí Azov a strana Svoboda, se odkazují na ideologie nacionalistických ideologů jako Doncov, Mychajlovskyj a Levytskyj a oslavují kontroverzní postavy jako Stepan Bandera a Roman Šuchevyč jako bojovníky za svobodu. Tato oslava přitom neprobíhá pouze na okraji společnosti, ale stala se integrální součástí národního mýtu, který je instrumentalizován pro válečné úsilí a mobilizaci společnosti proti Rusku, které bylo historicky vnímáno jako hlavní nepřítel ukrajinských nacionalistů.
Havryshko, která vyrůstala v nacionalistickém prostředí poblíž Lvova, kde byla nacionalistická ideologie dominantní navzdory multietnickému původu její širší rodiny, a kde se ve škole oslavovali členové ukrajinského podzemního hnutí a UPA a kde se zpívaly vlastenecké písně, konstatuje, že část její rodiny byla do tohoto hnutí zapojena a zažila sovětské represe. Paměť na tyto represe a na vyvlastnění majetku Sověty v roce 1939 byla v její rodině velmi silná. I po přestěhování do Lvova na univerzitu se setkala s podobnou atmosférou v tomto silně nacionalistickém městě, kde ulice nesly jména Bandery, Konovalce a Šuchevyče.
Přestože ji tyto povědomé projevy nacionalismu během války nepřekvapily, zarazilo ji, jak se po Majdanu tento původně spíše západoukrajinský historický mýtus začal šířit na východ a po roce 2022 se stal skutečně celonárodním mýtem podporovaným na státní úrovni. Jako příklad uvádí, že za prezidenta Zelenského byly ulice pojmenovány po Banderovi a Šuchevyčovi dokonce i v Kryvém Rihu, prezidentově rodném městě, a že v Oděské oblasti existuje mikroobvod Bandera. Tento mýtus je podle ní pěstován s cílem vyvolat národní povstání a mobilizovat lidi, avšak zároveň vede k znepokojivému jevu – k rozmachu nacistické apologetiky.
Mnozí členové ukrajinského nacionalistického podzemí během druhé světové války totiž sloužili v pomocné policii pod německou okupací a zastávali i velitelské pozice, a přesto jsou dnes oslavováni jako bojovníci za svobodu, zatímco jejich přímá účast na holocaustu je zastírána, marginalizována, umlčována a dokonce popírána. Tento trend, posílený přijetím paměťového zákona v roce 2015, dále zesílil. Během své návštěvy Ukrajiny v létě, kdy navštívila Lvov, byla šokována množstvím nenávistných symbolů, jako jsou svastiky, SS runy a solární kříže, které viděla poblíž prostoru synagogy, kde stojí památník holocaustu, a zároveň narazila na suvenýry s vyobrazeními Bandery. Tato normalizace nacistických symbolů je podle ní dána tím, že se staly součástí vojenské kultury a jsou přijímány společností kvůli vysoké důvěře v ukrajinskou armádu, v níž působí mnoho krajně pravicových skupin, které jsou posíleny, militarizovány, sponzorovány a oslavovány.
Havryshko poukazuje na otevřenou nacistickou apologetiku v ukrajinské armádě, přičemž uvádí příklad praporu Nachtigal, pojmenovaného po nacistické jednotce, která se podílela na útoku na Sovětský svaz v roce 1941. Velitelé této jednotky jsou otevření ohledně názvu své jednotky a oslavují boj svých předků proti Sovětům. Dalším příkladem je jednotka Luftwaffen, která používá nacistickou orlici. Dále zmiňuje Ruský dobrovolnický sbor vedený neonacistou Denisem Nikitinem, který otevřeně oslavuje Hitlera a hlásá bělošské supremacistické ideje, a přesto je zván a oslavován mainstreamovými ukrajinskými i západními médii jako bojovník za svobodu. Podle Havryshko tato válka, zejména po roce 2022, posílila mnoho neonacistů a krajně pravicových skupin, které otevřeně propagují svou agendu a oslavují nacistické jednotky a symboly, protože jsou vnímáni jako menší zlo v boji proti Rusům, přičemž sami se s nacisty srovnávají.
Havryshko se vyjadřuje i k Putinovu argumentu o „denacifikaci“ Ukrajiny, který podle ní sice slouží jako ruská propaganda a instrumentalizace paměti na druhou světovou válku, avšak zároveň přispěl k popírání existence nacistického problému na Ukrajině ze strany těch, kteří věří, že oběť ruské agrese by neměla být konfrontována s argumenty agresora. Nicméně zdůrazňuje, že Ukrajina má skutečný problém s neonacistickými skupinami, které jsou všudypřítomné a nyní velmi posílené. Na rozdíl od argumentů o nízkém volebním zisku nacionalistických stran vysvětluje, že tyto skupiny uplatňují moc spíše prostřednictvím ulice, vyhrožování politikům a prokurátorům násilím a nátlaku na prezidenta Zelenského. Hnutí Azov například nebylo jen marginálním politickým hnutím, ale bylo sponzorováno oligarchy a získalo značné zdroje.
Ukrajina se stala centrem pro neonacisty, kam se přesunuly koncerty neonacistické black metalové hudby z Maďarska a kde se rozvíjela síťování s evropskými neonacisty s myšlenkou „Intermarium“ – sjednocení evropských zemí proti americkému i ruskému imperialismu. Tito neonacisté jsou posedlí ideou „bílé Evropy“, jsou proti muslimům, Arabům a také antisemitští, věří v teorii velkého nahrazení a obviňují sionistickou lobby z oslabování Evropy. Tyto konspirační teorie a antisemitské názory přetrvávají a po roce 2022 dokonce posílily, paradoxně i v souvislosti s židovským původem prezidenta Zelenského, který je chybně používán jako argument proti existenci nacismu na Ukrajině.
Havryshko upozorňuje, že za prezidenta Zelenského se v Kyjevě v roce 2021 poprvé konal pochod k uctění památky divize Waffen-SS Galizien, jednotky zformované nacisty, přičemž dříve se tyto pochody odehrávaly spíše v Haliči. Kritizuje také aféru Jaroslava Hunky v kanadském parlamentu, kdy byl bývalý člen divize Galizien oceněn potleskem ve stoje za přítomnosti prezidenta Zelenského, a následné snahy ukrajinské strany o bělení historie této divize. Připomíná, že Šenková komise potvrdila, že někteří její členové se podíleli na masakrech a protipartyzánských akcích. Během studené války západní zpravodajské služby instrumentalizovaly nacistické kolaboranty z východní Evropy.
Havryshko vypráví i o svém setkání s mužem napojeným na Hlas Ameriky, který popíral holocaust, což ilustruje přetrvávání nacionalistických mýtů v ukrajinské diaspoře. Zmiňuje také případ ženy, která sbírala peníze pro obhajobu Johna Demjanjuka, obviněného z válečných zločinů v nacistických koncentračních táborech, což ukazuje na snahu některých Ukrajinců bránit národní čest i za cenu podpory skutečných nacistických kolaborantů. Podle Havryshko má etnonacionalismus na Ukrajině hluboké a dlouhodobé kořeny, spojené jak s bohatou historií kulturní rozmanitosti, tak s temnou historií antisemitismu a etnicky motivovaného násilí.
Přestože vnímá Massachusetts jako místo, kde se cítí více doma než ve Lvově díky setkání s potomky Židů, kteří uprchli z Ukrajiny před pogromy, konstatuje, že paměť na tyto události je na Ukrajině marginalizována a umlčována. Uvádí příklad nově vydané učebnice dějepisu, která nezmiňuje lvovský pogrom v roce 1941, kde místní obyvatelstvo hrálo významnou roli. Zmiňuje také své rozhovory v bývalých židovských štetlech v západní Ukrajině, kde lidé s obavami hovořili o osudu židovských komunit a někteří dokonce ukazovali předměty získané z židovských domů během holocaustu. Tato obtížná témata je podle ní nutné otevřít, aby se Ukrajina zbavila antisemitismu, který vnímá jako narůstající v důsledku posilování krajně pravicových skupin a v souvislosti s židovským původem prezidenta Zelenského, což paradoxně vede k šíření antisemitských konspiračních teorií.
Havryshko kritizuje také pokusy o přepisování historie, například výstavu Ministerstva obrany Ukrajiny a Ukrajinského institutu národní paměti, která prezentovala Židy jako druhou největší etnickou skupinu v ukrajinském podzemním hnutí, což považuje za pohádku, která zamlčuje pronásledování a zabíjení Židů. Zmiňuje svůj rozhovor s členkou ukrajinských nacionalistů, která sice potvrdila existenci židovských lékařů v jejich řadách, ale zamlčela, že byli uneseni z ghett a nuceni sloužit, a že mnozí z nich byli zavražděni na jaře 1944. Historici, kteří se snaží zpochybňovat tento hegemoniální narativ, jsou podle ní pronásledováni, šikanováni, umlčováni a označováni za zrádce a šiřitele ruské propagandy.
Havryshko vyjadřuje obavy z fašizace ukrajinského vzdělávacího systému a armády. Poukazuje na paradoxní situaci, kdy prezident Zelenský uctívá památku obětí Babin Jaru, ale zároveň v ukrajinské armádě působí jednotky s nacistickými symboly, jako jsou prapor Azov s runami Wolfsangel a heslem SS „Moje čest se jmenuje věrnost“, jednotka Arpaty Karpaty, Da Vinciho vlci, Kraken a 3. samostatná útočná brigáda Azov, které používají nacistické symboly, včetně nášivky divize SS Dirlewanger a symbol Totenkopf. Podle ní je absurdní, že vrchní velitel armády toleruje používání nacistických symbolů a vyzývá ukrajinské velitele, aby vysvětlili, jak to pomáhá ukrajinskému národnímu zájmu.
-
Kategorie
Rozhovory a debaty -
Hity
1053 krát
