Kdo tu šíří dezinformace? Možná ne ten, koho vám ukazují
Kritika vlády, jiný názor na válku nebo daně? Stačí málo a máte nálepku dezinformátor. Vláda i média se ohánějí bojem proti lžím, ale často samy překrucují realitu. A zatímco se straší Ruskem, lidé přicházejí o jistoty – a o důvěru.
Jistý nejmenovaný politik Tomáš Zdechovský prohlásil, že dezinformace je opakem informace. Na první pohled to zní skoro filozoficky, možná i logicky. Jenže když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že takové tvrzení spíš mate, než vysvětluje.
Dezinformace totiž není prostě jen „ne-informace“. Není to prázdné místo po poznání, ale aktivní, záměrně zkreslená nebo falešná informace, jejímž cílem je manipulovat příjemcem. Je to nástroj – ne chyba, ale taktika. Slouží k tomu, aby klamala, vyvolávala nedůvěru, rozdělovala společnost nebo posilovala mocenské zájmy. Oproti tomu pravdivá informace je výsledkem snahy přiblížit se realitě. Mezi informací a dezinformací tedy neleží jednoduchý protiklad jako mezi světlem a tmou. Je to spíš jako rozdíl mezi mapou, která vás dovede do cíle, a mapou, která vás záměrně pošle špatným směrem.
Problém nastává, když se význam slova dezinformace začne zneužívat. V dnešní společnosti se totiž čím dál častěji stává, že kdo nesouhlasí s vládním narativem, je nálepkován jako dezinformátor. Jiný názor než ten „oficiálně správný“ je okamžitě podezřelý. Kritika vlády? Dezinformace. Odlišný pohled na důchodovou reformu, válku nebo daně? Podezření z proruského vlivu. Tímto způsobem se z nástroje obrany proti manipulaci stává mocenská zbraň.
Zásadní roli v tom hrají i tzv. mainstreamová média. Mnohá z nich už dávno opustila roli nestranného pozorovatele a stala se hlasitými nástroji ideologického boje. V titulcích a článcích běžně označují některé osoby jako „dezinformátory“ nebo dokonce „známé dezinformátory“, často bez důkazů a bez jakéhokoli soudu. Takové označení je účelové – má snížit důvěryhodnost člověka dřív, než promluví. Nejde o fakta, ale o nálepku. A úkol takových nálepek je jasný: umlčet, izolovat, zesměšnit. Společenská likvidace ve zkratce.
Zatím se sice vládním propagátorům jediné pravdy nepodařilo prosadit zákon, který by z šíření dezinformací učinil trestný čin – ale pokusy tu byly a jsou. Kdyby uspěly, otevřely by dveře k potlačování svobody slova v rozsahu, který si dnes možná ani neuvědomujeme.
A paradox je, že právě ti, kdo proti dezinformacím údajně bojují, se sami často dopouštějí přesně toho, co odsuzují. Vzpomeňme na billboardy koalice SPOLU, kde ODS slibovala nezvyšovat daně, neměnit věk odchodu do důchodu, chránit životní úroveň. Realita po volbách? Zvýšené daně, posunutý důchodový věku, škrty. A když se někdo na nesoulad mezi slibem a skutkem zeptal, ministr financí Stanjura to okomentoval lakonicky: „To byl jen slogan.“
I v současné době jsme navíc svědky velké, systematicky šířené dezinformace, která už hraničí se šířením poplašné zprávy. Politici a s nimi spřažená média šíří dramatické scénáře, v nichž se „ruské tanky prohánějí po pražském náměstí“ nebo dokonce „končí v Paříži“, pokud Západ okamžitě nezačne masivně zbrojit. Strach je tu záměrně využíván jako nástroj k legitimizaci obrovských výdajů na zbrojení, a to i za cenu rapidního snižování životní úrovně obyvatel. Kdo se ptá, kdo pochybuje, kdo varuje před důsledky – ten je okamžitě podezřelý. Přitom šíření strachu, hysterie a válečných scénářů bez důkazů není o nic méně nebezpečné než konspirační teorie na okraji internetu.
Jestliže je veřejně vyhlášený slib jen „slogan“, co je tedy pravda? A kdo určuje, co je lež? Pokud vláda tvrdí jednu věc, koná druhou, a třetí zakazuje říkat, důvěra ve stát se rozpadá. A právě nedůvěra je živnou půdou pro skutečné dezinformace.
Ve výsledku se tak ukazuje, že největším problémem nejsou anonymní trollové na internetu, ale státní moc a spřátelená média, která relativizují význam slov a podle potřeby mění pravidla hry. Pokud ti, kdo hlásají boj proti dezinformacím, sami manipulují fakty a realitou, pak možná není největším nebezpečím dezinformace samotná – ale pokrytectví těch, kdo s ní bojují.
