Politický proces s Martinou Bednářovou: Svoboda slova pod hrozbou trestu
V květnu 2024 jsme se ptali: „Jsi osvobozená? A na jak dlouho?“ Otázka, která zazněla po osvobození Martiny Bednářové, nebyla jen projevem úlevy, ale i hluboké nedůvěry v současný právní systém. Nejvyšší soud nyní potvrdil, že tyto obavy byly oprávněné.
Bednářová, obviněná z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině, čelí obnovenému procesu. Nejvyšší soud rozhodl na základě podnětu Nejvyššího státního zastupitelství a své usnesení přijal bez veřejného jednání. To samo o sobě vyvolává otázky o transparentnosti celého procesu. Rozhodování za zavřenými dveřmi bez možnosti veřejné kontroly není znakem spravedlivého soudního řízení, ale spíše připomínkou temných období naší historie, kdy byly rozsudky vynášeny na základě ideologických požadavků mocných.
Svoboda slova v rukou soudců?
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí vyjádřil i k výkladu svobody slova: „Právo na svobodu projevu není absolutní (…), v rámci demokratické společnosti je přípustné jeho omezení.“ Jinými slovy, svoboda projevu je přijatelná pouze tehdy, pokud odpovídá oficiálnímu narativu. Toto rozhodnutí tak nepokrytě otevírá cestu k cenzuře, přestože Ústava České republiky říká jasně: „Cenzura je nepřípustná.“
Podle soudců měla Bednářová vědět, že šíří nepravdu, protože její vyjádření neodpovídala „většinovému názoru demokratické společnosti“. Zůstává však nejasné, jak se takový „většinový názor“ určuje. Určuje ho vláda? Média? Státní zástupce? A co když se tento většinový názor v čase změní? Bude se pak přepisovat historie podle aktuálních mocenských potřeb?
Soudci navíc přirovnali její výroky k ospravedlňování nacistických zločinů. Tento příměr je nejen přehnaný, ale i zcela zavádějící. Opravdu chce Nejvyšší soud tvrdit, že je rovnítko mezi zpochybňováním existence koncentračních táborů v nacistickém Německu a tvrzením, že ukrajinské vojenské jednotky nepáchaly na Donbase v době občanské války vojenské zločiny a genocidu? Respektované mezinárodní organizace předložily desítky důkazů, že tam k etnickým zločinům ze strany ukrajinských vojenských jednotek zcela jednoznačně docházelo. To se ti civilisté v Domě odborů v Oděse upálili sami? A ta Alej andělů taky neexistuje? Navíc, prokazatelně o útocích ukrajinské armády vůči civilistům v separatistických částech Ukrajiny informovaly i česká mainstreamová média včetně České televize.
Politické procesy v 21. století
Rozhodnutí Nejvyššího soudu není jen o Martině Bednářové. Je to varování všem, kteří by se snad odvážili vyjádřit jiný než oficiálně schválený názor. Tato kauza je dalším důkazem toho, že státní moc si neklade za cíl ochranu skutečné spravedlnosti, ale upevnění vlastní dominance nad myšlením občanů.
Po tomto rozhodnutí, kterým budou podřízené soudy nyní vázány, už nic Martinu Bednářovou a jí podobné odpůrce současného režimu nezachrání. Politický proces jak vyšitý. Tento režim nepovažuje za nebezpečné zloděje, násilníky, vrahy nebo jiné skutečné zločince. Nejnebezpečnější jsou podle něj lidé, kteří volně šíří myšlenky, které jsou tomuto režimu nepohodlné. Režim, který se nazývá demokratickým, se tak ve skutečnosti čím dál více podobá systému, kde pravda a vlastní názory nejsou přípustné.
Nejde tedy o demokracii, ale o liberální totalitu, kde je povolena pouze ta pravda, která odpovídá vládnímu narativu. Každý, kdo si dovolí zpochybnit oficiální stanoviska, riskuje perzekuci. Vypadá to jako návrat do 50. let, do éry prokurátora Urválka, kdy se soudilo podle politických objednávek a rozsudky měly zastrašit celou společnost.
Co je zjevná pravda a co jasná lež, poučuje soud, ostatně o tom se již přesvědčili obžalovaný a odsouzený Josef Skála v kauze Katyně. Podle soudců se historická pravda nezpochybňuje. O jednoznačně prokázané historické pravdě se nepolemizuje a nevyjednává. Pravda na věčné časy a nikdy jinak – i tak se dá interpretovat názor justice. Jakmile soud začne určovat, o čem se smí a nesmí diskutovat, nejedná se už o právní stát, ale o ideologickou diktaturu.
Bednářová: Symbol odporu
Martina Bednářová vnímá svůj případ jako snahu vlády umlčet opozici. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud rozhodl bez veřejného projednání, přičemž verdikt byl okamžitě medializován s cílem zastrašit všechny, kdo by snad chtěli vládu kritizovat. Připomíná také, že ji udal člověk spojený s iniciativou „Drony pro Ukrajinu“, což podle ní vysvětluje motivaci celého procesu.
Podpora veřejnosti je v takových případech klíčová. Pokud se občané nepostaví proti omezování svobody slova dnes, zítra může být pozdě. Dnes je to Bednářová, Skála, Vrabel. Kdo bude další?
Omezování svobody slova nikdy nevede k větší pravdě, ale k větší kontrole. Pokud připustíme, aby stát určoval, co je správný názor, stáváme se jeho otroky. Právo na vlastní myšlení a jeho svobodné vyjadřování je základním pilířem každé skutečné demokracie. Pokud si ho necháme vzít, žádná demokracie už nebude.
Justice, cenzura, politický proces, perzekuce, liberální totalita, Martina Bednářová