Evropská hysterie na druhou: Pláč, panika a boj proti realitě
Americký viceprezident J.D. Vance v Mnichově pronesl projev, který trefil evropské elity přímo do slabin. Místo věcné reakce přišla vlna hysterie, přirovnávání k Putinovi a narychlo svolané schůzky vyvolených. Pláč, rozčilení a panika ale neodpoví na zásadní otázku: Proč Evropa odmítá slyšet nepohodlnou pravdu?
Jaká hrůza! Americký viceprezident J. D. Vance si dovolil pronést kritický projev v Mnichově a Evropa se sesypala jako domeček z karet. Představitelé unijních zemí zbledli, někteří snad i slzu uronili. Christoph Heusgen se přímo na pódiu rozplakal, což svědčí nejen o jeho odolnosti vůči argumentům, ale i o tom, jak hluboko evropští politici klesli. Evropská politická reprezentace sice na konferenci volala po posílení vojenské i geopolitické síly Evropy, avšak závěr setkání se nesl spíše ve znamení emocionálního zhroucení.
A čím že to Vance tak pobouřil starý kontinent? Hovořil o tom, že se v Evropě potlačuje svoboda slova, že se pronásledují politické strany, které nejdou s hlavou skloněnou po proudu liberálního davu, a že občané Evropy si přejí omezení masové migrace. Jinými slovy řekl něco, co každý ví, ale nikdo si to netroufne vyslovit nahlas. Jeho kritika směřovala i k tomu, že německé strany ostrakizují AfD, přestože i tato strana má demokratické právo podílet se na politické moci.
Evropský establishment ovšem nezklamal a v reakci na oprávněnou kritiku okamžitě spustil povykující koncert, který by se dal shrnout do věty: "Kdo nám sahá na naši pravdu, je náš nepřítel!" Francouzský list Le Monde Vanceův projev dokonce přirovnal k Putinovu mnichovskému vystoupení z roku 2007. Srovnávat jednoho z členů demokraticky volené americké vlády s diktátorem, který nechává své odpůrce mizet v Gulagu? To chce notnou dávku fantazie.
Evropa tak opět reagovala přesně podle předpokladů: Místo aby se zamyslela nad obsahem kritiky, spustila pokřik, jak moc je to nespravedlivé. Potrefené husy opět zakejhaly.
Mnichovská panika a "Summit vyvolených" v Paříži
Největší ironií zůstává fakt, že právě ti, kdož neustále mluví o "demokracii", "jednotě" a "společných hodnotách", se scházejí v Paříži na uzavřených summitech, kam nejsou zvány všechny evropské země. Francouzský prezident Macron tak po Vanceově projevu narychlo svolal setkání hlavních evropských lídrů, avšak Česká republika pozvánku nedostala. A tak zatímco Macron a spol. kout pikle, český prezident Pavel se musí smířit s faktem, že navzdory české hyperaktivitě v dodávkách zbraní na Ukrajinu se s námi nikdo nebaví.
Česká republika přitom stojí v čele muniční iniciativy pro Ukrajinu, což naši představitelé rádi prezentují jako důkaz našeho strategického významu. Jak se ale ukazuje, pro evropské lídry to nic neznamená. Nejlepší diplomat století Lipavský, jak ho s oblibou nazývají jeho příznivci, možná ještě pořád sedí u telefonu a čeká na pozvánku. Marně. Evropa, za kterou se české elity tak vehementně stavějí, nás hodila přes palubu.
Evropa se chystá do války? Ale kdo dal mandát?
Zatímco evropští politici se ve svých veřejných vyjádřeních zaměřují na podporu Ukrajiny, v tichosti se spekuluje o plánech na nasazení evropských vojáků na jejím území. Podle agentury AP se již delší dobu jedná o vytvoření evropské armády, která by mohla působit přímo v ukrajinském konfliktu. Velkou Británii a Francii údajně podpořila i skupina dalších států, přičemž konkrétní podrobnosti zatím nejsou známy.
Jenže zde nastává menší problém. Kdo vůbec takové rozhodnutí schvaluje? Evropská unie snad získala pravomoc posílat vojenské jednotky do války? A nebo snad někdo po vzoru historických vůdců rozhodne, že vojenský konflikt je tou nejlepší možnou cestou?
Francouzský prezident Macron už v minulosti hovořil o možnosti nasazení francouzských vojáků na Ukrajině, což pobouřilo nejen Německo, ale i Polsko. Nyní však vychází najevo, že francouzská armáda prováděla tajná cvičení pro případ střetu s ruskou armádou v okolí Kyjeva. Pokud by tedy Evropa opravdu poslala na Ukrajinu své vojáky, znamenalo by to nasazení armád NATO přímo na bojiště, což se blíží k tomu, co bylo jedním z původních důvodů konfliktu – přibližování NATO k ruské hranici.
Pokud by se jednalo o rozmístění mírových jednotek muselo by s tím souhlasit i Rusko.
Jistě, nepopulární evropské elity, které nezvládají řešit problémy vlastních zemí, vidí svou jedinou šanci v eskalaci konfliktu. Válka znamená další omezení svobod, prodloužení vlastních mandátů a další tunelování rozpočtů pod záminkou obrany demokracie. Ostatně ukrajinský prezident Zelenskyj sám odmítl vypsat prezidentské volby s odkazem na válečný stav, čímž se fakticky stal prezidentem bez mandátu.
Ukrajina se tak může stát nejen bojištěm, ale také místem, kde evropští politici naplno ukážou svou nekompetentnost. Evropa mává plamenem před sudem prachu, a pak se bude divit, že hoří.
Ukrajina, svoboda slova, Evropská unie, Macron, NATO, Mnichovská konference, J.D. Vance, Mnichov