Ziegler útočí na SSSR kvůli Norimberku. Historie podle ideologie?
Publicista Jan Ziegler v novém článku tvrdí, že Sovětský svaz neměl morální právo soudit nacisty. Kritici ale upozorňují na účelovou práci s dějinami a historické vymazávání klíčové role SSSR.
Článek Jana Zieglera publikovaný na serveru Médium.cz s titulkem „SSSR neměl právo soudit v Norimberku nacistické zločince“ představuje ukázkový příklad ideologického antikomunismu, který místo snahy o porozumění dějinám slouží jako nástroj jednostranné morální diskvalifikace celých národů a jejich obětí. Autorův text, vydávaný za historickou reflexi, se ve skutečnosti hemží manipulacemi, nevyvážeností a nebezpečnou relativizací nacistických zločinů.
Zieglerova argumentace je prostá: Sovětský svaz se před válkou dopustil paktu s nacistickým Německem, jeho vedení bylo zločinné, a proto nemělo „morální právo“ účastnit se soudu s nacisty. Co na tom, že Sovětský svaz nesl drtivou tíhu boje proti nacismu, že bez jeho zásahu by Hitler možná ovládl celý kontinent, a že právě Rudá armáda osvobodila Osvětim? Tohle všechno Ziegler ignoruje nebo záměrně zamlčuje, protože se nehodí do obrazu, který maluje: SSSR jako „vrah káže o morálce“.
Zieglerova logika je absurdní: podle něj snad nešlo soudit nacistické zločiny, pokud se na soudu podílel stát, který má také „máslo na hlavě“. Kdybychom tento princip aplikovali univerzálně, nesměl by nikoho soudit téměř žádný stát — včetně USA, které ve stejné době pálily japonská města napalmem a prováděly rasovou segregaci. Co potom Velká Británie se svou koloniální politikou? Nebo Francie?
Norimberský tribunál nebyl o morální čistotě žalobců, ale o precedentním mezinárodním aktu spravedlnosti vůči zločinům, které neměly obdoby. SSSR měl u stolu místo nejen jako vítězná mocnost, ale i jako země, jejíž lidé zaplatili za nacistické běsnění 27 miliony životů. Chtít je dnes z procesu vyloučit je urážkou těchto obětí.
Zvláštní místo v článku zaujímá očerňování sovětských žalobců, zejména Romana Ruděnka a Andreje Vyšinského. Jistě, byli to muži režimu — ale byli to také právníci reprezentující stát, který byl součástí mezinárodní aliance proti nacismu. Autor se soustředí výhradně na jejich minulost, ignoruje kontext, v němž jednali. Ne že by si sovětský režim nezasloužil kritiku — ale právě levicové myšlení zdůrazňuje potřebu historické dialektiky, nikoliv černobílého moralismu.
Ziegler naopak s gustem používá selektivní historické „fakty“ převzaté od notoričtě pravicových autorů jako Thierry Wolton či Andrej Zubov, jejichž díla jsou známá svou ideologickou náklonností a často i faktickými nepřesnostmi. Místo historického přístupu máme co do činění s propagandou v rouše objektivity.
Zcela chybí jakákoli zmínka o tom, že Norimberský proces měl i svou reálnou politickou roli: konsolidovat vítěznou alianci a definovat nový rámec mezinárodního práva. V něm Sověti sehráli klíčovou roli — ať už se to dnešnímu pravicovému publicistovi líbí, nebo ne.
Skutečnou neúctou k obětem nacismu není účast Sovětů na tribunálu, ale právě takové články jako ten od Jana Zieglera — které relativizují utrpení milionů lidí a překrucují dějiny do nástroje dnešních ideologických bitev.
Sovětský svaz, druhá světová válka, Antikomunismus, Nacismus, Norimberský proces