Proč dnes stát „na nic nemá“, zatímco dříve financoval třeba bydlení a armádu?
Dnes se často říká, že stát nemá peníze na nové investice, musí se zadlužovat a hledat úspory v rozpočtu. Zároveň ale vyvstává otázka, jak je možné, že v době socialistického Československa dokázal masivně investovat do bydlení, infrastruktury a udržovat silnou armádu, aniž by se neustále zadlužoval. Tento rozdíl je zásadní a ukazuje, jak se proměnila ekonomická struktura společnosti a role státu v hospodářství.
V období socialismu byla ekonomika postavena na centrálním plánování a státním vlastnictví klíčových podniků. To znamenalo, že všechny velké průmyslové podniky, banky, energetické společnosti i stavební firmy patřily státu. Veškeré jejich zisky tak neodcházely do rukou soukromých investorů, ale přímo do státní pokladny, odkud mohly být přerozdělovány na veřejné projekty. Když stát rozhodl, že je potřeba postavit nové sídliště nebo rozšířit železniční síť, jednoduše použil finanční prostředky z vlastního hospodářství, aniž by se musel zadlužovat u soukromých bank nebo investorů.
Tento model byl také podpořen cenovou regulací a státní kontrolou nad ekonomikou. Ceny stavebních materiálů a práce byly pevně určeny, takže nemohlo docházet k cenovým spekulacím, které jsou dnes běžné. Stát navíc vlastnil i banky, což znamenalo, že mohl financovat rozvojové projekty z vlastních zdrojů, aniž by musel platit úroky soukromým věřitelům. Díky tomu mohla být výstavba bytů masivní a náklady udržitelné, což se odrazilo v dostupném bydlení pro širokou veřejnost.
Dalším faktorem, který umožňoval masivní investice, byla kontrola nad pracovním trhem. Neexistovala vysoká nezaměstnanost, protože stát zajišťoval pracovní místa v rámci svého hospodářského plánování. Dělníci měli stabilní zaměstnání a jejich práce směřovala k rozvoji společnosti, nikoliv k maximalizaci soukromého zisku. To umožňovalo efektivnější využívání pracovní síly ve prospěch veřejných projektů.
V oblasti obrany byl stát schopen udržovat armádu o síle 200 000 vojáků se značným množstvím techniky, přičemž její financování nevyžadovalo zadlužování. Československá armáda byla soběstačná díky vlastnímu zbrojnímu průmyslu, který produkoval tanky, letadla, ruční zbraně a další techniku přímo v tuzemsku. Vše bylo financováno z hospodářských zdrojů státu, což umožňovalo dlouhodobou stabilitu bez nutnosti závislosti na zahraničních vojenských kontraktech.
Po roce 1989 však došlo k zásadnímu obratu. V rámci privatizace přešla většina velkých podniků do soukromých rukou, často zahraničních investorů. To znamenalo, že zisky, které dříve plynuly do státního rozpočtu, se nyní odčerpávají do soukromého sektoru. Například energetická společnost ČEZ dnes generuje obrovské zisky, ale jejich podstatná část končí v kapsách soukromých akcionářů, zatímco stát dostává pouze část prostřednictvím daní a dividend. Pokud by zůstal ČEZ plně státní, mohl by jeho zisk sloužit k financování veřejných investic, aniž by bylo nutné zvyšovat daně nebo se zadlužovat.
Další zásadní změnou byla deregulace cen a otevření trhu, což vedlo k tomu, že se náklady na výstavbu a provoz veřejných služeb dramaticky zvýšily. Dnes stát musí nakupovat služby a materiály za tržní ceny, které jsou často mnohonásobně vyšší než v minulosti. To činí jakoukoliv veřejnou investici extrémně nákladnou a nutí stát hledat financování prostřednictvím dluhu. Výsledkem je, že se každá větší investice musí realizovat na úkor rostoucího státního zadlužení, což bylo v socialistickém systému nemyslitelné.
Dnešní situace je tak paradoxní. Přestože ekonomika roste a státní rozpočet dosahuje vyšších příjmů než kdykoliv v historii, stát si „nemůže dovolit“ stavět byty, rozvíjet infrastrukturu nebo posilovat armádu bez dalšího zadlužování. To je důsledek neoliberálního modelu, který přesměroval bohatství do rukou soukromého sektoru a ponechal stát v roli pouhého regulátora a dlužníka.
Pokud bychom chtěli, aby stát opět dokázal financovat velké veřejné projekty bez neustálého zadlužování, bylo by nutné obnovit větší kontrolu nad klíčovými sektory ekonomiky. To by mohlo zahrnovat znovuzískání strategických podniků do státního vlastnictví, regulaci cen klíčových komodit, zavedení progresivního zdanění velkých korporací nebo omezení spekulace s bydlením.
Současný ekonomický model sice umožňuje volný trh a konkurenci, ale zároveň přinesl stav, kdy stát nemá dostatek vlastních zdrojů na základní investice do společnosti. Pokud se situace nezmění, budeme se stále častěji setkávat s tvrzením, že „na nic nejsou peníze“, zatímco zisky z české ekonomiky budou dál odtékat do zahraničí a veřejné služby budou stále více odkázány na dluhové financování.
Hlasujte nyní: Co si myslíte Vy?
Který ekonomický systém lépe umožňuje státu financovat veřejné služby a investice?
Který ekonomický systém lépe umožňuje státu financovat veřejné služby a investice?
socialismus, státní dluh, Státní finance, politika bydlení, privatizace