Jan Lipavský: nejhorší ministr zahraničí v éře nejen Česka ale i Československa?
Jan Lipavský patří mezi nejkontroverznější české ministry zahraničí posledních let. Od svého nástupu do funkce čelí kritice nejen za svůj neobratný a neefektivní styl diplomacie, ale také za svůj politický oportunismus. Nejvýrazněji se to ukázalo ve chvíli, kdy opustil Pirátskou stranu, ale své ministerské křeslo si ponechal. Tento krok jen podtrhl jeho schopnost ohýbat záda podle potřeby, což je ostatně vidět i v jeho přístupu k zahraniční politice – místo silné a suverénní diplomacie Českou republiku stále více staví do pozice bezvýznamného přikyvovače.
1. Od aktivismu k oportunismu: Bez Pirátské strany, ale s křeslem
Lipavský se do vrcholné politiky dostal jako reprezentant Pirátské strany, která ho nominovala do vlády Petra Fialy. Když však zjistil, že jeho mateřská strana není tak výhodná pro jeho další politickou kariéru, jednoduše ji opustil, ale zároveň si ponechal ministerské křeslo. Tento krok ukázal, že mu nejde ani tak o principy nebo ideály, ale spíše o osobní mocenský prospěch.
Přestože Piráti byli dlouho vnímáni jako strana s revolučními ideály a transparentním přístupem, Lipavského rozhodnutí ukázalo, že ani u nich se nelze spoléhat na osobní integritu politiků. Pokud je někdo ochoten zradit svou vlastní stranu kvůli funkci, jakou loajalitu pak může mít vůči zájmům České republiky?
2. Primitivní chápání diplomacie jako hry na křik
Od začátku svého působení Lipavský přistupuje k zahraniční politice spíše jako aktivista než jako zkušený diplomat. Namísto sofistikovaného vyjednávání a budování vztahů spoléhá na ostrou rétoriku a moralizování. V jeho podání diplomacie často připomíná pouliční protesty – kdo je hlasitější, ten má pravdu.
Diplomacie však není o tom, kdo dokáže vykřičet hlasitější odsudek nebo kdo nejdříve pohrozí sankcemi. Úspěšní diplomaté vědí, že v mezinárodní politice rozhodují vztahy, kompromisy a strategie. Česká republika ale pod Lipavským stále více ztrácí schopnost efektivně vyjednávat, protože místo vyvážené politiky jen sleduje lídry velkých států a přejímá jejich postoje bez jakékoli vlastní iniciativy.
3. Nedostatek zkušeností, kontaktů a respektu
Lipavský před svým jmenováním do funkce neměl žádnou relevantní diplomatickou praxi. Neznalost mezinárodních vztahů a absence kontaktů na nejvyšší úrovni ho od začátku limitovaly. Diplomacie není jen o tiskových konferencích a líbivých prohlášeních, ale především o osobních vztazích a schopnosti prosazovat zájmy země v zákulisních jednáních.
Bez kontaktů a respektu mezi zahraničními partnery se Česká republika stává na mezinárodním poli neviditelnou. Naše zahraniční politika je pak odsouzena k tomu, že pouze sleduje rozhodnutí velmocí, aniž bychom měli jakýkoli vliv na jejich směřování.
4. Česká diplomacie jako lokajský přikyvovač
Namísto aby Lipavský vedl aktivní zahraniční politiku zaměřenou na ochranu českých národních zájmů, chová se spíše jako lokaj velmocí. Místo vyvažování vztahů mezi různými světovými mocnostmi se bezvýhradně přiklání k jedné straně, a to i v případech, kdy by bylo pro Českou republiku výhodnější zachovat nadhled a strategickou neutralitu.
Tento přístup nás zbavuje suverenity a činí nás závislými na rozhodnutích jiných států. Silné státy si váží partnerů, kteří mají jasnou a důslednou politiku, nikoli těch, kteří jen slepě přikyvují. Pokud budeme v mezinárodním měřítku vnímaní jako bezvýznamný přisluhovač, nebude mít Česká republika žádný skutečný vliv na světové dění.
Lipavský dlouhodobě budoval svou politiku na přebírání zahraničněpolitických postojů dominantních západních velmocí, především Spojených států. Po nástupu nové administrativy ve Washingtonu se však ocitl v situaci, kdy mu chybí jasné direktivy. Tento problém je zásadní, protože jeho diplomacie dosud postrádala vlastní strategii a závisela na aktuálním kurzu velmocí.
Trumpova politika důrazu na ekonomický pragmatismus a menší angažovanost v evropských záležitostech Lipavského zaskočila. Dosavadní strategie slepé loajality přestává fungovat a česká diplomacie se ocitá v bezradném vakuu – bez směru, bez iniciativy a bez autority. Nyní svou pozornost obrací na Brusel.
5. Slabá diplomacie jako hrozba pro budoucnost
Slabé diplomatické vedení, absence strategického myšlení a oportunistické rozhodování mohou mít dlouhodobé dopady na Českou republiku. Pokud naše zahraniční politika nebude schopná prosazovat české zájmy a budovat silné vztahy, může se stát, že budeme na mezinárodní scéně postupně upadat do bezvýznamnosti.
Silná zahraniční politika není o líbivých prohlášeních, ale o schopnosti prosadit své zájmy i v náročných situacích. To však vyžaduje kompetentního lídra s jasnou vizí a pevnými zásadami – něco, co Jan Lipavský ve své funkci bohužel neprokazuje.
Působení Jana Lipavského v čele ministerstva zahraničí ukazuje, že Česká republika pod jeho vedením ztrácí svou diplomatickou suverenitu. Jeho oportunismus, nedostatek zkušeností a lokajský přístup k mezinárodní politice oslabují naši pozici ve světě. Místo suverénního státu, který si hájí vlastní zájmy, se stáváme pasivním pozorovatelem, který pouze následuje rozhodnutí jiných.
Pokud má česká diplomacie znovu získat svou vážnost a respekt, potřebuje vedení, které chápe mezinárodní vztahy jako strategickou hru, nikoli jako emotivní kampaň. Jan Lipavský se bohužel ukázal jako slabý článek české zahraniční politiky, který místo posilování naší pozice jen dokazuje, jak snadné je ohýbat páteř, když je v sázce osobní prospěch.
