Dvojí metr v praxi: Mezinárodní spravedlnost podle potřeby
Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu má za cíl zajistit rovnost před zákonem, bez ohledu na politický status či postavení obviněného. Alespoň to tvrdí jeho zakladatelé. V praxi ovšem platí, že jeho rozhodnutí často polarizují politickou scénu – zejména v případech, kdy se spravedlnost střetne s geopolitickými zájmy jednotlivých států.
V případě Vladimira Putina i Benjamina Netanjahua ICC ukázal, že nerozlišuje mezi mocnými světa. Oba čelí obvinění z válečných zločinů, oba byli označeni za odpovědné za činy, které mají devastující důsledky pro civilisty. Ovšem zatímco ICC zůstává konzistentní, reakce politických elit – zejména v Česku – odhalují, jak rychle se principy podřizují politickým preferencím.
Putin jako válečný zločinec – plná podpora
Rozhodnutí ICC vydat zatykač na Vladimira Putina za údajné válečné zločiny (včetně únosů ukrajinských dětí) bylo přijato českou politickou scénou s nadšením. Prezident Petr Pavel označil krok za „správný a odvážný“. Premiér Petr Fiala hovořil o „důkazu brutality Ruska“ a vítal „rychlost“ soudu. Podobně zareagovali i další politici – Markéta Pekarová Adamová připomněla „osobní odpovědnost diktátora“ a ministr zahraničí Jan Lipavský dokonce vyzdvihl ICC za to, že jednalo „v rekordním čase“.
ICC zde naplnilo svou deklarovanou funkci: postavit mocné před soud za nejzávažnější zločiny. Problém? Politici viděli spravedlnost jen tehdy, když se týkala jejich nepřítele.
Netanjahu jako válečný zločinec – nehoráznost
Když ICC vydalo zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta za válečné zločiny v Pásmu Gazy, ukázalo stejnou konzistenci jako v případě Putina. I zde jde o podezření z válečných zločinů s vážnými následky pro civilisty.
Česká politická scéna však reagovala zcela odlišně. Premiér Petr Fiala označil rozhodnutí za „děsivé a nepřijatelné“. Ministryně obrany Jana Černochová mluvila o „nešťastném rozhodnutí“ a zpochybnila důkazy ICC. Europoslanec Alexandr Vondra soud přímo obvinil z „pomatenosti“ a „antiizraelského přístupu“. Na Twitteru se objevily výroky o „útoku na demokraticky zvoleného premiéra suverénní země“. Že by Rusko nebylo suverénní zemí s demokraticky zvoleným lídrem (alespoň formálně)?
ICC nerozlišuje, politici ano
Je nutné zdůraznit, že ICC v těchto případech nerozlišoval. Ať už šlo o Vladimira Putina, Benjamina Netanjahua nebo Joava Galanta, soud aplikoval stejná pravidla. V očích tohoto orgánu nezáleží na tom, zda se jedná o ruského autokrata nebo izraelského premiéra – pokud existuje podezření z válečných zločinů, musí být vyšetřováno.
To, co ICC nerozlišuje, však zjevně rozlišují politici. A to nikoliv na základě spravedlnosti, ale podle geopolitického kontextu. Rusko je vnímáno jako agresor, Izrael jako spojenec. Spravedlnost tu očividně není slepá – je politicky motivovaná, nikoliv však ze strany ICC, ale ze strany těch, kdo rozhodnutí soudu interpretují podle svého.
Závaznost pro státy
Proč ICC může vydávat zatykače a očekávat jejich naplnění? Klíčem je Římský statut, který ratifikovalo 124 států včetně Česka. Tyto státy mají povinnost spolupracovat se soudem a osoby, na které byl vydán zatykač, zatknout, pokud se ocitnou na jejich území. To je důvod, proč Mongolsko čelilo výzvám k zatčení Putina při jeho návštěvě.
Naopak země jako Rusko, USA, Čína nebo Izrael Římský statut nepodepsaly nebo ratifikaci odmítly. Tyto státy nepodléhají jurisdikci ICC a považují jeho rozhodnutí za právně irelevantní. Rusko tento postoj jasně demonstrovalo, když označilo zatykač na Putina za „právně nulitní“.
Politické důsledky dvojího metru
Co nám tato situace říká? ICC má své slabiny, ale v tomto případě ukázalo důslednost. To, co jeho rozhodnutí zpochybňuje, není jeho selektivita, nýbrž selektivita politiků, kteří reagují podle svých preferencí. Pokud Rusko páchá válečné zločiny, je třeba zatýkat a soudit. Pokud se podobného chování dopouští Izrael, náhle se z investigace ICC stává „antiizraelská agenda“.
Tento přístup zpochybňuje myšlenku spravedlnosti a mezinárodního práva. Pokud si politické elity vybírají, kdy bude spravedlnost platit, a kdy ne, jakou váhu pak mají závazky plynoucí z Římského statutu? A jakou legitimitu má soud, jehož rozhodnutí jsou neustále relativizována?
Závěr
Mezinárodní trestní soud si zaslouží kritiku tam, kde jeho jednání vykazuje slabiny. V případě zatykačů na Putina a Netanjahua však soud jednal konzistentně a podle svých zásad. To, co je na této kauze selektivní, jsou reakce politických elit, které ukazují, že spravedlnost často není otázkou práva, ale geopolitiky. Pokud chceme věřit v rovnost před zákonem, musíme ji vyžadovat i od těch, které považujeme za spojence. Jinak zůstáváme vězni vlastní pokrytecké agendy.
Vladimír Putin, Rusko, ICC, Benjamin Netanjahu, Římský statut, Válečné zločiny, Izrael