Rozhovory & debaty
Strategické výzvy Evropy a krize na Ukrajině: Unie v chaosu, diplomacie selhala
Evropa čelí ztrátě vlivu a chaosu. Rozhovor odhaluje strategické výzvy Evropy a krizi na Ukrajině v kontextu selhávající diplomacie a vnitřní fragmentace.
Rozhovor o strategických výzvách Evropy a krizi na Ukrajině
Rozhovor mezi Glennem Diesenem a bývalým plukovníkem a vojenským analytikem švýcarské armády Jacqusem Baudem se zaměřuje na klíčové strategické výzvy, kterým v současnosti Evropa čelí, a na hodnocení role Evropské unie na mezinárodní scéně, zejména v kontextu konfliktu na Ukrajině.
Strategické výzvy Evropy: Nedostatek strategie a cílů
Plukovník Baud zdůrazňuje, že hlavním problémem nejen Evropy, ale celého Západu, je nedostatek strategie. Zatímco Spojené státy mohou mít určité cíle, není si jistý, zda k jejich dosažení mají adekvátní strategie. V Evropě však podle něj chybí nejen strategie, ale i samotné cíle. Není zřejmé, kam Evropané směřují nebo jakým způsobem chtějí postupovat v krizích, jako je ta na Ukrajině, v Palestině, s Íránem nebo Čínou.
Jedním z vysvětlení tohoto stavu je nejasnost ohledně toho, kdo je v Evropě zodpovědný za zahraniční politiku. I když se Evropská unie prohlašuje za nadnárodní celek usilující o jednotu a obrannou politiku, není jasné, kdo by měl být v čele zahraniční politiky – zda EU, nebo jednotlivé země.
Strategické výzvy Evropy a krize na Ukrajině: Dysfunkční pilíře bezpečnostní politiky
Bezpečnostní politika se tradičně opírá o dva hlavní pilíře: zahraniční politiku a obrannou politiku. Obranná politika Evropské unie se po léta v podstatě opírala o NATO, což je ostatně i uvedeno v dokumentech EU. Nicméně zahraniční politika EU, která by měla být druhým pilířem, podle Bauda s počátkem války na Ukrajině zcela zkolabovala. Namísto snahy o posílení Ukrajiny se zahraniční politika EU zaměřila výhradně na to, jak oslabit Rusko. Navzdory dodávkám zbraní a munice to v dlouhodobém horizontu Ukrajinu neposiluje, ba naopak, Ukrajina je dnes podle Bauda slabší, než bývala. EU nedokázala vést diplomacii, která by pomohla posílit ekonomiku a postavení Ukrajiny ve světě; Ukrajina ztratila svůj status a je podporována pouze Západem, pro zbytek světa není relevantní. Oba pilíře, zahraniční a obranná politika, jsou tak dysfunkční.
Strategické výzvy Evropy: Ztráta postavení ve světě a vnitřní fragmentace
Evropská unie je sice významným aktérem ve světě díky svému trhu a průmyslové kapacitě, ale nikdy nedokázala tuto roli plně rozvinout. Naopak, zaměřením na Rusko a přerušením vazeb s ním přispěla k oslabení postavení Evropy. Plukovník Baud vnímá současný svět jako multipolární s hlavními aktéry jako USA (usilující o dominanci), Čína (s obchodními ambicemi), Evropa, Rusko (znovu získávající své postavení) a zbytek světa (např. země BRICS).
V této konstelaci Evropa ztrácí půdu pod nohama v Asii, na Blízkém východě a v Africe, aniž by měla strategii, jak to řešit nebo obnovit svou roli. Evropa by mohla hrát důležitou roli prostředníka v situacích jako na Blízkém východě, kde USA jsou zároveň stranou konfliktu i mediátorem, ale nevyužívá toho. Evropská unie je podle něj v současných krizích zcela absentní, čímž vzniká vakuum vyplňované jinými aktéry. Přestože se někteří evropští politici, jako Emmanuel Macron, snaží získat pozornost, jde spíše o osobní propagaci bez skutečné strategie pro Evropu nebo dokonce pro Francii. Evropa je „sirotkem cílů a strategií“ a nikdo není schopen převzít vedení ve strategickém plánování. Místo toho se Evropa stále chová takticky, jako v minulých 30 letech, kdy to nebylo tak kritické.
Konflikt na Ukrajině podle Bauda odhalil slabost „evropského snu“. Původně navržená jako obchodní organizace pro usnadnění obchodu a obnovu ekonomické síly (např. prostřednictvím Marshallova plánu), Evropa podle něj zašla příliš daleko s Maastrichtskou smlouvou, která se pokusila o společnou politiku a cíle. Konflikt na Ukrajině ukazuje, že část Evropy stále hledí na východ, zatímco „stará Evropa“ (jako Francie, Itálie, Německo) hledí na západ nebo na jih. Země jako Itálie, Španělsko nebo Řecko mají tradiční zájmy na jihu Středozemního moře, zatímco politici z pobaltských států, jako Kaja Kallas, se zdá, že se zaměřují výhradně na Rusko a snaží se ho provokovat.
Tyto odlišné zájmy (např. maďarská menšina na Ukrajině pro Maďarsko, zájem o stabilitu u zemí hraničících s Ukrajinou) je obtížné sjednotit pod jednou střechou. V NATO a EU mají menší východoevropské země, které jsou silně proamerické, nepřiměřený vliv na rozhodování, což přispívá k nerovnováze v Evropě. Plukovník Baud věří, že rozdílnosti mezi evropskými zeměmi jsou ve skutečnosti bohatstvím a snaha spojit je do jednoho supranacionálního státu je chyba, která vytváří napětí. Nejsme Spojené státy Evropy a nemáme stejné zájmy nebo pohled na svět; mentalita se liší například i podle geografie (Švýcarsko uzavřené horami vs. Norsko s přístupem k moři). Ptá se, jaký je přínos Evropské unie, pokud nedokáže řešit krize, jako je ta na Ukrajině nebo v Palestině.
Hodnoty, o nichž se často mluví jako o spojujícím prvku, jsou podle rozhovoru spíše instrumentalizovány pro politické účely a podřízeny národním zájmům. Jako příklad je uvedena péče o lidská práva v Afghánistánu během okupace, která po jejím konci zmizela, nebo empatie k Ukrajincům, která je zneužívána k udržování války místo k iniciování míru.
Krize na Ukrajině a strategické výzvy Evropy: Absence diplomacie a zaměření na porážku Ruska
Konflikt na Ukrajině slouží v rozhovoru jako hlavní ilustrace problémů Evropy. Evropská zahraniční politika se místo posílení Ukrajiny zaměřila na oslabení Ruska. Diplomacie s Ruskem byla zastavena. Plukovník Baud to označuje za „militantní Evropu“, která uzavřela komunikační cesty, a to i přesto, že během studené války existovala komunikace se sovětskými protějšky. Zdůrazňuje, že prvním krokem k vyřešení problému je rozhovor, a to i s protivníky, a že nepochopení nebo neochota pochopit pohled druhé strany brání řešení. Uzavření diplomacie s Rusy a oslavování toho jako morální správnosti je podle něj „trochu šílené“.
USA, které považují Evropu v novém multipolárním světě za méně prioritní, signalizovaly, že chtějí válku na Ukrajině ukončit a případně se stáhnout z Evropy. Varovaly, že pokud nebude dosaženo mírové dohody, přestanou se angažovat a označí to za evropskou válku. Přestože Evropané a Ukrajinci si uvědomují, že válka se prohrává a nemají prostředky na zvrácení situace, nemají vlastní mírový plán a staví se proti americkým návrhům. Ukrajinský prezident Zelenskyj a Evropané odmítají diskutovat o Krymu, i když „nikdo vážně nevěří, že Krym se ještě někdy dostane z ruských rukou“. Toto chování postrádá strategii, neboť cíle (úplné vítězství Ukrajiny) nejsou dosažitelné dostupnými prostředky.
Plukovník Baud detailně vysvětluje ruský pohled na otázku Krymu. Uvádí, že Krym získal status autonomní oblasti podřízené Moskvě již před nezávislostí Ukrajiny v roce 1991, což bylo potvrzeno referendem. Po získání nezávislosti Ukrajiny Kyjev odmítl nezávislost Krymu, v roce 1995 poloostrov anektoval, zrušil jeho ústavu a svrhl prezidenta. Toto se stalo předmětem sporu s Ruskem, které však tehdy nezasáhlo. V roce 2014, po událostech na Majdanu, Krym zopakoval referendum z roku 1991 a připojil se k Ruské federaci. Rusové to považují za legitimní a legální. Baud tvrdí, že Rusové Krym „nenapadli a nevzali“, ale jejich jednotky, dislokované na základě dohody z roku 2010, se zapojily do ochrany instalací a vynucování pořádku během střetů mezi místní populací a nevolenými úřady Ukrajiny. Z 22 000 ukrajinských vojáků na Krymu v roce 2014 údajně 20 000 přeběhlo k Rusům.
Rusové se podle Bauda nevzdají ani čtyř regionů (oblastí), které si nárokují, a to kvůli zákonu z roku 2021 o domorodých národech, který rozlišuje na základě etnické příslušnosti a je vnímán jako součást cílů „denacifikace“. Rusové chtějí celou rozlohu těchto čtyř oblastí pod svou kontrolu. V současné situaci mají Rusové prostředky k udržení a případnému získání dalších území.
Evropané podle Bauda nikdy nepřemýšleli o plánu B k řešení situace a stále se drží stejného narativu ohledně Krymu, čtyř regionů a NATO. Stále spoléhají na to, že návrhy přijdou z USA. Přitom v roce 2022 během istanbulských jednání byli Rusové připraveni stáhnout své jednotky výměnou za neutralitu Ukrajiny, přičemž status Donbasu a Krymu měl být řešen později. Rusové na žádost Němců a Francouzů stáhli své jednotky z oblasti Kyjeva jako projev dobré vůle, ale poté, co přišel Boris Johnson, bylo vše zapomenuto a válka pokračovala. To ukazuje, že role Západu systematicky nesměřovala k nalezení řešení konfliktu, ale k boji proti Rusku.
Hlavní problém je, že Západ nemá definován dosažitelný cíl pro konflikt na Ukrajině, ani co by znamenalo vítězství Ukrajiny nebo porážka Ruska. Bez jasného cíle nelze vytvořit strategii k jeho dosažení. Evropané se podle něj nikdy nepokusili pochopit konflikt takový, jaký je, ale zakládají své jednání na narativu. Narativ se stal ústředním bodem západní strategie, ale naráží na realitu. Bývalý poradce Zelenského, Oleksij Arestovyč, podle zdroje zmínil, že narativ je jako velký tanker, který stále opakuje totéž, ale s prohrávanou válkou by se mělo pracovat na změně narativu a přípravě veřejnosti na bolestivé ústupky. To by vyžadovalo uznání, že invaze nebyla nevyprovokovaná a že válka se týkala spíše NATO než území.
Baud se vrací k otázce NATO a uvádí, že jádrem problému je, jak Ukrajina chápe možnost vstupu do NATO. Rusko v prosinci 2021 předložilo návrhy, které odkazovaly na princip nedělitelnosti bezpečnosti z dokumentu z roku 1997 v rámci Rady NATO-Rusko. Rusové podle něj cítili, že myšlenka vstupu do NATO byla hnací silou pro Ukrajinu k zahájení operace na Donbasu. Přestože dnes „každý řekl Ukrajině, že nebude patřit do NATO“, Zelenskyj na tom stále trvá, což ukazuje, že tuto myšlenku nepřijal. Baud zdůrazňuje, že pro pochopení konfliktu je třeba jít hlouběji k jeho kořenům a pochopit, co měli na mysli Rusové i Ukrajinci.
Strategické výzvy Evropy: Přechod k sankcím a ztráta důvěry
Namísto diplomacie Západ, včetně Švýcarska (které se stalo druhým největším sankcionujícím státem po USA, čímž ztratilo svou neutralitu a důvěru potřebnou na mezinárodní scéně), stále více používá sankce jako hlavní nástroj zahraniční politiky. USA Trumpovy administrativy dokonce aplikovaly jakousi „diplomacii dělových člunů“ (gunboat diplomacy). Tento chaotický přístup a absence strategie vedou k nestabilitě, které se země mimo Západ (včetně spojenců jako Japonsko a Jižní Korea) obávají. Tyto země hledají stabilitu jinde, například Japonsko se stále více obrací k Číně, která je v obchodě stabilnějším partnerem. Nejhorší pro rozhodování v oblasti obchodu i strategie je nestabilita. Tento trend je patrný i u zemí BRICS, které dávají přednost kontaktům s nezápadními zeměmi.
V důsledku těchto „nestálých a chaotických rozhodnutí“ západní ekonomika, v USA i v Evropě, slábne. To ovlivňuje i sociální klima a vede ke vzniku stran v zemích, které se chtějí od EU odpojit (např. AFD v Německu). Baud předpokládá, že Evropa se pravděpodobně vzdaluje cíli „krásných Spojených států evropských“, který je podle něj nedosažitelný vzhledem k rozdílnostem mezi zeměmi.
Závěrem, rozhovor vykresluje obraz Evropy, která postrádá strategické vedení a jasné cíle, je vnitřně rozdělená odlišnými zájmy, ztrácí své postavení na mezinárodní scéně a nedokáže účinně řešit krize, jako je ta na Ukrajině. Přechod od diplomacie k militantnímu přístupu a sankcím, jakož i chaotická politika, přispívají k nestabilitě a erozi důvěry.
-
Kategorie
Rozhovory a debaty -
Hity
20 krát
