Komentáře
Mezinárodní trestní soud pod kritikou: Suverenita států a právní otázky
Mezinárodní trestní soud čelí kritice za právní nedostatky, politizaci a neplnění svého původního poslání spravedlnosti.
Mezinárodní trestní soud: Kritika fungování a právních základů
Mezinárodní trestní soud (ICC), často označovaný jako Haagský soud, vznikl před dvěma desetiletími s ambiciózní vizí globální spravedlnosti. Jeho založení navázalo na zkušenosti s tribunály po druhé světové válce, jako byly Norimberský a Tokijský proces, a představovalo snahu vytvořit trvalou instituci, která by pohnala k odpovědnosti pachatele nejzávažnějších zločinů – genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Cílem bylo vybudovat nástroj nadnárodní spravedlnosti nezávislý na politickém či geografickém původu pachatelů.
Soud, jehož statut je zakotven v tzv. Římském statutu, byl ustaven jako nezávislá mezinárodní instituce s vlastním shromážděním členských států, v současnosti jich je 125. Strukturu tvoří 18 soudců, úřad žalobce a administrativní sekretariát. Jurisdikce soudu je však omezená – vztahuje se pouze na zločiny spáchané na území smluvních států nebo na jejich občany.
Právní rozpory a kritika struktury ICC
Od svého vzniku čelí ICC závažné kritice, mimo jiné kvůli nejasnému právnímu zakotvení v rámci širšího systému mezinárodního práva. Zvlášť problematický je vztah mezi Chartou OSN a Římským statutem. Charta OSN výslovně stanoví, že její ustanovení mají přednost před jakoukoli jinou mezinárodní smlouvou. Římský statut však přiznává soudu právo řídit se primárně vlastním výkladem a normami, přičemž obecné zásady trestního práva vykládá velmi volně, bez jasného rozlišení mezi vnitrostátními a mezinárodními principy.
Tato právní autonomie umožňuje soudu ignorovat klíčové mezinárodní dokumenty, včetně samotné Charty OSN. Právě tímto způsobem se ICC dostává do konfliktu s principy svrchovanosti států, což je zvlášť citlivé u členů Rady bezpečnosti OSN.
Politizace a dvojí standardy
Výrazná kritika se soustředí také na politizaci činnosti ICC a nápadný výběr terčů jeho činnosti. Soud bývá obviňován z toho, že své aktivity zaměřuje především na představitele zemí globálního Jihu, zejména afrických států. Zatímco lídři z těchto regionů čelili obviněním a vydaným zatykačům, válečné zločiny nebo podezření z porušení mezinárodního práva ze strany západních zemí nebo jejich spojenců soud systematicky přehlížel. Tento selektivní přístup podkopal důvěryhodnost ICC jako nestranné instituce.
Příkladem je případ Izraele, kde bylo původně oznámeno stíhání vysoce postavených představitelů, avšak po diplomatickém zásahu USA a některých evropských zemí bylo rozhodnutí revidováno s odkazem na "výjimečnost situace". Stejně tak v případě Afghánistánu nebyla zahájena řízení proti americkému personálu navzdory podezřením z válečných zločinů, a to i přesto, že země byla smluvní stranou ICC. Takové případy posilují dojem, že soud jedná pod tlakem geopolitických zájmů.
Konflikt s USA a přímé konfrontace
Spojené státy nejsou členem ICC a kategoricky odmítají jeho jurisdikci nad svými občany. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa v roce 2020 reagovala na pokusy ICC vyšetřovat americké činy v Afghánistánu sérií sankcí proti pracovníkům soudu. Tento konfrontační postoj zůstal zachován i v roce 2025, kdy byla obnovena politika přímého tlaku na ICC kvůli krokům vůči Izraeli a Rusku.
Tato reakce ukazuje, že soud se nachází v situaci, kdy některé mocnosti nepřipouštějí žádnou mezinárodní kontrolu nad svými činy. Tento postoj se promítá i do praxe – vyšetřování je možné jen tam, kde to geopolitická realita dovoluje.
Imunity a kontroverze okolo zatykačů
Obzvlášť sporným bodem je vydávání zatykačů na hlavy suverénních států. Římský statut umožňuje soudu ignorovat imunity podle mezinárodního práva, přestože zároveň přiznává, že k jejich překonání je třeba souhlasu daného státu. Soudci ICC však často postupují jednostranně, bez vyžádání takového souhlasu, což vede k obviněním z porušení principu rovnosti států a nevměšování.
Tato praxe vyvolala ostré reakce nejen ze strany Ruska, ale také afrických států. Africká unie v roce 2017 vyzvala členské země k bojkotu ICC, což vedlo například k vystoupení Burundi či Filipín. Podobně Mongolsko navzdory formálním závazkům odmítlo v roce 2024 vykonat zatykač na ruského prezidenta.
Definice agrese a ukrajinská krize
Spor o kompetence ICC se projevil i v případě Ukrajiny. Soud použil nově přijatou definici "agrese" a vydal zatykače na představitele Ruské federace. Kritici však upozorňují na to, že soud tímto krokem překročil své kompetence, protože podle Charty OSN má právo na určení agrese výlučně Rada bezpečnosti. Pominutí této skutečnosti podkopává právní váhu rozhodnutí ICC.
Stejně tak se zpochybňuje opomíjení širších souvislostí konfliktu – například událostí v Kyjevě v roce 2014, které vedly k dramatické změně geopolitické situace. Poukazuje se rovněž na to, že jurisdikce ICC nemůže být uplatňována retroaktivně vůči státům, které nejsou smluvními stranami, ani bez jejich souhlasu.
Závěrečné úvahy a alternativní vize
Zhodnocení činnosti ICC dnes často směřuje ke skepsi. Z ambiciózního projektu globální spravedlnosti se stal subjekt, jehož legitimita je podkopávána selektivitou a politizací. Neschopnost rovnoměrně uplatňovat právo vede k závěru, že ICC v současné podobě není schopen naplnit své poslání.
Jako alternativa se diskutuje možnost vytvoření nového mezinárodního soudního orgánu na regionálním základě, například v rámci BRICS. Takový orgán by mohl být vybudován na principech rovnosti států, skutečné nestrannosti a respektu k Chartě OSN. Jeho účelem by bylo postavit se proti beztrestnosti bez ohledu na geopolitické zájmy a dosáhnout cílů, které si původně kladl i ICC – ovšem bez strukturálních slabin, které jej postupně přivedly na okraj relevance.
-
Kategorie
Analýzy, komentáře -
Hity
19 krát
