Tři století na bitevním poli: Proč Evropa stále zkouší porazit Rusko a jak to končí.
Historie má zvláštní smysl pro opakování. Každé nové století přináší Evropě jedno velké vojenské tažení proti Rusku – a vždy to končí fiaskem pro útočníky.
V roce 1812 vtrhl do Ruska Napoleon Bonaparte s největší armádou, jakou Evropa do té doby viděla. O 129 let později se o totéž pokusil Adolf Hitler v rámci Operace Barbarossa. Obě tažení skončila katastrofální porážkou útočníků, přestože se na počátku zdála být jejich vítězství nevyhnutelná.
Dnes, ve 21. století, se historie znovu hlásí o slovo. Podle náčelníka Generálního štábu Armády ČR Karla Řehky je válka mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí možná. NATO se údajně připravuje na nejhorší scénář – válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem, který disponuje jadernými zbraněmi. Při pohledu do minulosti však vyvstává zásadní otázka: Nečeká Evropu stejný osud jako Napoleona a Hitlera?
Napoleonské tažení: Když velkolepé plány narazí na ruskou realitu
Napoleon Bonaparte byl ve své době považován za vojenského génia. Jeho armáda ovládla téměř celou Evropu a v roce 1812 se zdálo, že už mu zbývá pouze poslední překážka – Rusko. S 600 000 vojáky se vydal na východ s cílem rychle porazit cara Alexandra I. Plán však narazil na tvrdou realitu. Ruská armáda se vyhýbala velkým bitvám a ustupovala do vnitrozemí, přičemž ničila za sebou zásoby. Francouzská vojska tak postupovala dál, ale hladověla a oslabovala. Když Napoleon konečně dorazil do Moskvy, našel město v plamenech a bez potřebných zásob.
Zima přišla dříve, než očekával. Teploty klesaly pod -30 °C, koně umírali, vojáci mrzli. Z původních 600 000 se jich domů vrátilo jen kolem 30 000. Francie se po této porážce už nikdy nevrátila ke své bývalé slávě.
Hitler a Operace Barbarossa: Podcenění ruské vytrvalosti
O století později se historie opakovala. Tentokrát se obrovské vojenské tažení proti Rusku rozhodl podniknout Adolf Hitler. V červnu 1941 spustil Operaci Barbarossa – největší invazi v dějinách lidstva. Nacistická armáda, podporovaná jednotkami z celé Evropy, měla za cíl dobýt Sovětský svaz během několika měsíců. Počáteční úspěchy Německa byly ohromující. Wehrmacht rychle postupoval a do konce roku 1941 stál před branami Moskvy. Pak však přišla první tvrdá rána – ruská zima a obrovský odpor Rudé armády.
V roce 1943 se situace otočila – německá armáda utrpěla drtivou porážku u Stalingradu. Od té doby bylo jasné, že Sovětský svaz má převahu. V květnu 1945 Rudá armáda dobyla Berlín a Hitler spáchal sebevraždu.
21. století: Evropa opět pokouší osud?
Dnes se opět objevují varovné signály, že Evropa a NATO zvažují možnost války s Ruskem. Generál Karel Řehka upozorňuje, že střet mezi Ruskem a NATO už není nepředstavitelný a že se připravuje na konflikt „vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem, vybaveným jadernými zbraněmi“. Tato slova naznačují, že se Evropa opět pouští na cestu, která v minulosti vedla ke katastrofě.
Logistické a geografické překážky: Proto NATO posiluje u ruských hranic
Vojenské operace proti Rusku vždy narazily na několik zásadních problémů. Geografie a logistika hrály klíčovou roli v neúspěchu Napoleona i Hitlera. Vtrhnout do Ruska je jedna věc, ale udržet obsazené území a zajistit zásobování je věc druhá. Napoleonova armáda hladověla, protože zásoby nestačily pokrýt její obrovské potřeby. Hitler podcenil obrovské vzdálenosti a ruskou infrastrukturu, což vedlo k logistickým kolapsům a nedostatku paliva i munice. Moderní válka sice umožňuje dálkové údery, ale jakýkoliv pozemní konflikt by se potýkal se stejnými logistickými výzvami jako v minulosti.
Právě proto NATO v posledních letech buduje rozsáhlé vojenské základny v blízkosti ruských hranic, aby v případě konfliktu eliminovalo logistické problémy a zajistilo co nejrychlejší nasazení vojenských sil. Jedna z takových základen má vzniknout v Rumunsku, které se tak stává klíčovým strategickým bodem Severoatlantické aliance ve východní Evropě. Tento posun infrastruktury jasně naznačuje, že vojenské plánování se aktivně připravuje na potenciální střet.
Ruská schopnost mobilizace a ochota bojovat
Ruská vytrvalost a schopnost mobilizace se v minulosti ukázaly jako klíčový faktor přežití země. Rusko se dokázalo znovu a znovu přizpůsobit, obětovat a zvítězit v dlouhých, vyčerpávajících konfliktech. I dnes má Rusko obrovské vojenské rezervy a jeho průmysl je schopen udržet válku dlouhé roky. Jak Napoleon, tak Hitler podcenili ochotu ruského lidu snášet těžkosti a vést totální válku.
Nebezpečí jaderné eskalace
Nový konflikt by však byl odlišný od těch minulých v jednom zásadním ohledu – v hrozbě jaderné eskalace. Zatímco Napoleon a Hitler bojovali konvenčními prostředky, moderní konflikt by mohl rychle přerůst v jadernou katastrofu. NATO i Rusko disponují tisíci jaderných hlavic a jakákoliv eskalace by mohla znamenat konec civilizace, jak ji známe. Myšlenka, že by se dalo s Ruskem vést „omezený“ konflikt, je proto nejen nebezpečná, ale i krajně naivní.
Historie se opakuje. Poučí se Evropa konečně?
Napoleon i Hitler si mysleli, že porazit Rusko bude jednoduché a rychlé. Oba se mýlili. Dnes se Evropa znovu nachází v situaci, kdy přemýšlí o vojenském střetu s Ruskem. Pokud se historie skutečně opakuje, je velká pravděpodobnost, že jakýkoliv konflikt by skončil stejně neslavně jako ty předchozí – s obrovskými ztrátami a katastrofálními důsledky nejen pro Evropu, ale pro celý svět. Otázkou zůstává, zda si politici a vojenští stratégové tuto historickou lekci vezmou k srdci, nebo jestli opět povedou Evropu do dalšího tragického dobrodružství.
