BIS usiluje o silnější postavení. Kritici: Hrozí stát tajných služeb
Zpravodajci chtějí exekutivní pravomoci, ale chybí jim důvěra veřejnosti i politická kontrola.
Bezpečnostní informační služba (BIS) znovu žádá větší pravomoci, argumentuje zastaralou legislativou a rostoucími hrozbami. V době, kdy se veřejnost obává o své soukromí, polarizace společnosti sílí a důvěra v instituce klesá, však přichází klíčová otázka: potřebujeme silnější zpravodajské služby, nebo spíše silnější dohled nad těmi stávajícími?
Co vlastně BIS chce?
Ředitel BIS Michal Koudelka se dlouhodobě snaží přesvědčit politiky i veřejnost, že služba bez exekutivních pravomocí je slepá a bezzubá. Podle něj současná právní úprava neumožňuje službě efektivně čelit hrozbám, jako je ruská a čínská infiltrace, kybernetické útoky či dezinformace. Argumentuje tím, že na rozdíl od Vojenského zpravodajství nemají ani BIS, ani Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) zákonný nástroj, jak samostatně jednat – například přímo předkládat důkazy soudu.
Na papíře to může znít logicky. V praxi to však znamená zásadní změnu povahy zpravodajské služby: z orgánu, který shromažďuje informace a předává je policii, by se stal hráč s přímou exekutivní mocí.
A není to poprvé, co tajné služby žádají zvýšení pravomocí. Každé takové volání je třeba posuzovat s maximální obezřetností – především s ohledem na demokratické záruky, veřejnou kontrolu a ochranu základních práv.
Stát tajných služeb?
Kritici varují před tím, že by mohlo dojít k „odtržení z řetězu“. BIS by mohla získat pravomoci, které dnes náleží pouze orgánům činným v trestním řízení – včetně šetření, vyšetřování a možného zatýkání. To by neznamenalo jen technické posílení, ale proměnu demokratického státu v „stát tajných služeb“, jak to výstižně popsal prezident Miloš Zeman, který se k tématu opakovaně vrací se znepokojením.
BIS už dnes disponuje možností pořizovat odposlechy na základě povolení Vrchního soudu v Praze. A přestože formálně existuje kontrola ze strany sněmovní komise, ta nemá žádné operativní pravomoci a nemůže prověřovat konkrétní akce. Neexistuje ani přezkum Nejvyšším soudem, jak je tomu v trestním řízení. Zákon umožňuje použití techniky i vůči ústavním činitelům – to samo o sobě by mělo být důvodem pro obezřetnost, ne rozšiřování pravomocí.
BIS přitom není orgán činný v trestním řízení. Nemá vyšetřovat, natož zatýkat. Pokud dnes žádá pravomoci srovnatelné se Státní bezpečností, pak nejde o pouhou technickou novelu, ale o zásadní posun v charakteru státu. Nesmíme dopustit, aby se BIS utrhla ze řetězů.
Reformy ano, ale s jasnými mantinely
Nikdo nepopírá, že zákon o zpravodajských službách z roku 1994 je zastaralý. Ano, technologie se vyvíjí, hrozby se mění a hybridní válka je reálným fenoménem. Ale odpovědí na to nemůže být slepá důvěra v rozšiřování moci institucím, jejichž činnost z podstaty věci probíhá v utajení a mimo veřejnou kontrolu.
Reforma zpravodajských služeb je bezpochyby potřebná – ale měla by začít tam, kde už dnes selhává stát: v oblasti kontroly, transparentnosti a odpovědnosti. Zpravodajské služby musejí být efektivní, ale také důsledně podřízené demokratickým mechanismům. Bez toho se snadno může stát, že sice získáme „schopnější“ BIS, ale ztratíme něco mnohem důležitějšího – důvěru veřejnosti.
Boj s dezinformacemi nesmí vést k demontáži demokracie
Ředitel BIS často mluví o ruském vlivu, dezinformacích, TikToku nebo algoritmech sociálních sítí. To vše jsou reálné hrozby, ale jejich existence nesmí být biankošekem pro bezpečnostní opatření, která by v jiném kontextu vyvolala oprávněné zděšení.
Je tu ale i jiná možnost výkladu: je opakované strašení ruským ovlivňováním přípravou na další posílení kontroly nad volbami, nebo dokonce k jejich omezení? Stačí připomenout, že v Rumunsku byla s odkazem na činnost ruských vlivových sítí odložena korespondenční volba, a dodnes nikdo neví, jaké konkrétní informace rumunská tajná služba předala úřadům.
Důraz na bezpečnost nesmí překročit hranici, kdy začne ohrožovat samotnou podstatu právního státu. Odposlechy, sledování a zásahy do soukromí musejí být výjimkou, nikoli normou. Každé rozšíření pravomocí BIS by mělo být doprovázeno posílením vnější i vnitřní kontroly, přezkumu a pravidelným vyhodnocováním efektivity. Bez toho hrozí, že místo ochrany demokracie ji budeme demontovat zevnitř.
