Největší dělnický protest v Evropě během světové hospodářské krize
Stávka severočeských horníků, která se odehrála v období od 23. března do 19. dubna 1932, představuje nejrozsáhlejší dělnický protest nejen v dějinách první Československé republiky, ale i na celém evropském kontinentě v době světové hospodářské krize. Do stávky se zapojilo více než 75 000 horníků, převážně z uhelných revírů v severních Čechách, konkrétně z oblastí Mostecka, Litvínovska, Chomutovska, Duchcovska a Ústecka. Šlo o spontánní, ale postupně organizovanou reakci hornické komunity na dramatické zhoršení pracovních a životních podmínek, které byly přímým důsledkem celosvětového ekonomického úpadku.
Po krachu na newyorské burze v říjnu 1929 se světová ekonomika propadla do hluboké krize. Československý průmysl, zejména ten těžební, byl jedním z nejvíce postižených. Pokles poptávky po uhlí zasáhl těžce právě severočeské doly, kde došlo k masovému propouštění horníků, zavírání dolů a opakovanému snižování mezd. Mnoho horníků zůstalo bez práce a bez jakékoli sociální podpory, což vedlo jejich rodiny k bídě, hladu a zoufalství. V některých oblastech severních Čech se objevovala podvýživa a zhoršující se zdravotní stav obyvatelstva, včetně dětí.
Stávka vypukla 23. března 1932, původně jako spontánní akce v několika dolech na Mostecku. Během několika dnů se však rozšířila na celé severočeské uhelné pásmo. Horníci přestali docházet do práce a někteří dokonce obsadili doly v rámci okupačních stávek. Protesty rychle nabývaly na intenzitě a organizovanosti, přičemž do jejich vedení se zapojily především radikálně levicové odborové organizace, jako byly Rudé odbory, úzce napojené na Komunistickou stranu Československa. Vznikaly stávkové výbory, které koordinovaly nejen samotnou stávku, ale i doprovodné akce v podobě demonstrací, pochodů a veřejných shromáždění. Přes svou různorodost měly protesty jasné požadavky. Horníci žádali zastavení propouštění, obnovení pracovních míst, zrušení snížení mezd, zavedení minimálních sociálních jistot pro nezaměstnané a jejich rodiny, a také celkové zlepšení pracovních podmínek v dolech.
Vládní reakce byla okamžitá a represivní. Kabinet premiéra Antonína Švehly považoval stávku za hrozbu veřejnému pořádku a z bezpečnostních důvodů přistoupil k zásahu. Do oblasti byly přesunuty četnické jednotky a vojenské posily, jejichž úkolem bylo potlačit protesty a obnovit těžbu. Napětí vyvrcholilo v několika násilných střetech mezi stávkujícími a bezpečnostními složkami. Nejvážnější incident se odehrál v Duchcově, kde došlo k otevřenému střetu mezi demonstrujícími horníky a četnictvem. Při zásahu zde byli zastřeleni tři lidé a několik dalších bylo vážně zraněno. Událost měla silnou odezvu jak v československé, tak zahraniční veřejnosti, a Duchcov se stal symbolem krvavého potlačení sociálního protestu.
Přes velký rozsah, solidaritu mezi horníky a obrovské nasazení stávkujících skončila stávka 19. dubna 1932 bez splnění hlavních požadavků. Těžba byla obnovena, organizátoři stávky byli vystaveni represím, řada z nich přišla o práci nebo byla soudně stíhána. Přesto stávka zanechala výraznou stopu v dějinách. Přispěla k radikalizaci dělnického hnutí a k růstu vlivu Komunistické strany Československa v regionech s největší bídou. Zároveň vedla k částečným úpravám sociální politiky státu, který si uvědomil vážnost situace a potřebu alespoň minimální podpory pro nezaměstnané.
Stávka severočeských horníků z roku 1932 je dnes vnímána jako historický mezník v dějinách československého dělnického hnutí. Šlo o největší protest svého druhu během velké hospodářské krize v Evropě, který ukázal míru zoufalství i sílu solidarity mezi obyčejnými lidmi. Ačkoliv horníci svých požadavků bezprostředně nedosáhli, jejich odpor se stal důležitým symbolem boje za důstojnost, práci a sociální spravedlnost.
KSČ, stávka, dělnické hnutí, horníci, hospodářská krize, Rudé odbory