Drsná zpověď vojáka z Ukrajiny: Kluci volají maminku, politici si užívají pláže!
Z rot 150 mužů zůstali dva. Ostatní padli. Emotivní výkřik zoufalství z ukrajinské fronty teď obletěl Facebook.
Zprávy z fronty obvykle přicházejí filtrované, očištěné o syrovou realitu. Válečná propaganda na Západě i Východě maluje černobílé příběhy – hrdinové versus agresoři.
Na Facebooku se objevil tento příspěvek, který údajně pochází z deníku ukrajinského vojáka bojujícího na frontě. Není potvrzeno, zda je zápis autentický, nebo zda jde o stylizovaný výkřik zoufalství – ale bez ohledu na původ zasahuje přímo na dřeň.
Jeho slova jsou výkřikem zoufalství, frustrace a bezmoci. Neútočí jen na nepřítele zvenčí, ale i na cynismus a pokrytectví vlastního velení a zahraničních spojenců. „Proboha, zastavte to někdo,“ píše v úvodu.
„Z jedné strany na nás střílí Rusové, z druhé nás vydírají Američané. My se tu ptáme: proč a za co vůbec máme bojovat?“ V jeho slovech je cítit zmar. Třetina Ukrajiny připadne Rusům a zbytek – jak se obává – vybrakují Spojené státy a další spojenci.
Ztráty, které se nezmiňují
Tento muž vzpomíná na svou rotu. Původně 150 vojáků. Dnes přežili dva. „Kolik evropských politiků zná jména těch 148?“ ptá se hořce. Jsou jen čísla. Ne hrdinové. Ne příběhy. Ne lidé.
Evropa i Amerika o nich hovoří jako o obráncích svobody. Ale oni sami už často neví, co vlastně brání. „Už nebojuji za Ukrajinu. Hlídám a bráním ty dvacetileté kluky, kteří by jinak zbytečně zemřeli.“
Propaganda a kanónenfutr
Jedna z nejbolestnějších částí deníku je popis nových posil – náctiletých rekrutů, kteří často zkolabují hned po prvním výstřelu. Nejsou připraveni, neumí ani vyměnit zásobník. Mnozí se při první palbě schoulí do klubíčka a volají maminku.
Voják je nechce posílat do boje. Ne proto, že by nebyli stateční – ale proto, že nikdy neměli být v první linii. „Nikdy bych se nemohl podívat do očí jejich matek, které o své syny přišly. A zbytečně.“
Tvrdí, že tito mladí muži jsou jen obětí čísel a propagandy. Obětí PR kampaně, která potřebuje ukázat, že Ukrajina má stále vojáky a ochotu bojovat. Ale realita v zákopech je jiná – zoufalá, bez naděje a bez víry v konečné vítězství.
Ztracená víra ve vítězství
Na začátku věřili, že Ukrajinu ubrání. „Vypadalo to, že Rusové budou do tří dnů v Kyjevě. Tehdy jsme věřili, že s pomocí Západu je zastavíme a zatlačíme zpět.“ Ale sen se rozpadl. Dnes se válka proměnila ve špinavou bitvu o zdroje, suroviny a geopolitický vliv.
„Tohle ale bylo v plánu,“ poznamenává voják hořce. Ukrajina – místo naděje – se stala bojištěm cizích zájmů.
Zrada shora
A pak přichází nejtvrdší kritika. Nejen na adresu Západu, ale i vlastních politických elit. „Neunikly nám informace o tom, co si naši politici kupují za finanční pomoc. Neuniklo nám, jak si naši krajané užívají zhýralého života někde na plážích.“
Zkorumpovaná země, kde se VŠ titul dal koupit za sto dolarů a hlasy ve volbách za ještě méně. Země, která ve válce posílá další a další generace mladých mužů na smrt – zcela nesmyslně, bez plánu, bez perspektivy.
„Zastavte to. Nestojí to za to.“
Závěr deníku je apelem, výzvou, zoufalým voláním z bláta zákopů. „Nestojí to za to. Ne další kluk. Ne další otec. Žádný kilogram rudy, žádný gram lithia, žádný kus půdy za to nestojí.“
Přesto zůstává na frontě. Ne proto, že by věřil ve vítězství. Ale protože cítí zodpovědnost za ty, kteří tam nemají co dělat. Už není vojákem, je ochráncem těch, které systém obětoval.
Jméno tohoto muže zůstává neznámé. Ale jeho slova rezonují daleko za hranice Ukrajiny. Jeho příběh je syrový, autentický – a především: zoufale lidský.
Poznámka:
Tento text se šíří sociálními sítěmi a dosud nebyla potvrzena jeho autenticita. Může se jednat o skutečný deník, stejně jako o stylizovaný text vyjadřující názor části ukrajinských vojáků či prostých lidí.
Přesto jsme se rozhodli jej zveřejnit, protože přináší pohled, který v oficiálním diskurzu chybí – a který stojí za to slyšet.
